Ať žije růže

   Zase jsme se rozhodli zabrousit někam jinam.

   Někdy před rokem jsem se s panem Václavem Pavlíkem v Roztokách bavil o možnosti dát dohromady nějaký pořad z poezie věnované jaru a lásce. Z toho záměru nakonec nic nevzešlo, ale mně ten námět připomněl verše, které se na nejsvětější lidský cit dívají jaksi z druhé strany, totiž sbírku francouzské galantní poezie, kterou před čtyřiceti lety vydal ve vlastních skvělých překladech Radovan Krátký. Jsou to básničky, které se o lásce nevyjadřují ani s nadšeným holdováním, ani s uslzenou sentimentalitou, nýbrž s jakýmsi bodrým, až bujarým cynismem. Život chudých lidí je těžký, jak říká ve svém skvělém eseji o písních lidu pražského Karel Čapek, a není vždy možné pro lásku jen umírat, někdy je třeba také rezignovat. A tak budeme přednášet verše jako:

Člověk laská,
ale brzy
ho to zmrzí.
To je láska.

nebo:

Paříž má předsunuté pevnosti,
jež střeží její opevněný pás.
Vy, paní, máte zase pás
k ochraně předsunutých pevností.

   Do první půlky pořadu pak hodláme použít výňatky z tuze krásné pohádky o králi Gambrinovi od Charlese Deulina v překladu Jana Vladislava. I tady jde o lásku. Ti dva sliční mladí lidé se nedostanou, a přece pohádka končí šťastně a vesele. Dozví se to každý, kdo si nás přijde poslechnout.

   A to vše máme v úmyslu proložit francouzskými lidovými písněmi. V své naprosté většině také pojednávají o nejkrásnějším citu mezi příslušníky obou polovin lidstva. Některé z nich jsou stejně nezbedné a rozverné jako ony veršíky, jiné spíše vážné. Nechtělo se nám celý večer držet pořád na jedné notě.

   Až na jednu jsem si ty písně za pomoci kolegů francouzštinářů přeložil sám a vrátil se tak do doby před čtyřiceti lety, kdy jsem já, který celý život překládám písňové texty z ruštiny a angličtiny, tu svou úplně první písničku přeložil přece jen z francouzštiny.

Milan Dvořák